Oplakávání mrtvých v islámu

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

Proč ženy nemohou chodit na hřbitov? A proč se nemůžou účastnit ani pohřbu? Je pravda, že muslim může proklínat mrtvé nevěřící? A je pravda, že se muslim nesmí modlit za své nemuslimské příbuzné?

Ženám je zakázáno účastnit se pohřebního průvodu, který zahrnuje i uložení těla mrtvého do hrobu, nikoli však návštěva hřbitova obecně. Abychom tento zákaz pochopili, je třeba podívat se na historický kontext.

Před islámem bylo součástí oplakávání mrtvých i kvílení a sebepoškozování - ženy si například škrábaly obličeje až do krve, trhaly vlasy nebo roztrhávaly oblečení. S příchodem islámu byl tento způsob vyjadřování smutku přísně zakázán. Prorok Muhammad (mír s ním) proto ženám omezil účast na pohřbu, aby zabránil těmto zvyklostem.

Smrt člověka je rozhodnutím Božím a znamená přechod do jiného světa. Sebevětší naříkání či sebepoškozování mrtvého nevrátí. Je třeba se s tím smířit a přijmout s pokorou jeho osud.

Pokud se žena dokáže ovládat a ví, jak se má chovat, zákaz se může stát pouze nedoporučením. Rozhodnutí pak zůstává na ní samotné - pokud se pohřbu zúčastní v tichosti a důstojně, nespáchala hřích. Tento názor zastávali někteří učenci. Jiní islámští učenci však zastávali přísný zákaz. Proto existují dva pohledy: jeden vidí zákaz jako absolutní, druhý bere v potaz důvod zákazu a připouští účast za určitých podmínek. Každá žena by proto měla být k sobě upřímná a raději se účasti vyhnout, pokud ví, že by své emoce nezvládla.

Zákaz se nevztahuje na pohřební modlitbu, té se účastní muži i ženy.

Smutek a jeho hranice

Muslim může oplakávat zesnulého, avšak pouze v tichosti a důstojně. Období smutku trvá tři dny, s výjimkou ženy, které zemřel manžel – ta setrvává ve smutku čtyři měsíce a deset dnů. Během této doby nesmí přijmout žádnou nabídku k sňatku a měla by se vyvarovat upoutávání větší pozornosti.

Zvyky jako nošení černého oblečení, obětiny za zesnulého či smuteční hostiny nejsou součástí islámu.

Chování na hřbitově

Hřbitov je místem, které vyžaduje respekt a úctu k zesnulým - ať už jde o muslimy, křesťany, židy nebo nevěřící. Hlasité oplakávání, volání jmen zesnulých, proklínání nebo dokonce ničení hrobů je v islámu přísně zakázáno. Muslimové by se takového chování měli vyvarovat, neboť zesnulí jsou již na onom světě a nám nepřísluší soudit, v jakém stavu odešli.

Pokud jde o hadís, kde prorok Muhammad (mír s ním) hovoří o trestu nemuslimů u jejich hrobů, bývá často zneužíván islamofoby. Ať už je považován za autentický či nikoliv, nelze jej chápat doslovně bez historického kontextu. Prorok věděl, v jakém stavu se nacházel konkrétní člověk, a proto mohl říct, že je trestán. Jeho společníci to s jeho svolením mohli předávat dál. My však nežijeme v době Proroka a nevíme, kdo prochází trestem v hrobě a proč. Tento hadís se tedy vztahuje výhradně k jeho době a okolnostem.

Modlitba za nemuslimy

Na počátku islámu byla návštěva hřbitova muslimům zakázána, protože bylo běžné uctívání hrobů. Později, když muslimové upevnili svou víru, prorok Muhammad (mír s ním) návštěvu doporučil, aby si lidé připomínali smrt a její blízkost.

Proroku Muhammadovi (mír s ním) bylo zakázáno modlit se za jeho nemuslimské příbuzné a prosit pro ně Alláha o odpuštění - a pro muslimy platí stejné pravidlo. Pro konvertity je to obzvlášť obtížné, ale i samotný Prorok to nesl těžce. Každého, o kom víme, že nezemřel jako muslim, ponechme Nejvyššímu soudci. Nepřísluší nám zasahovat do vztahu mezi člověkem a jeho Stvořitelem.

Stejně tak nesmíme tyto osoby proklínat nebo o nich mluvit neuctivě. Ale stejně tak se za ně nesmíme ani přimlouvat.

Normálně bychom nestáli v soudní síni a neorodovali za někoho, kdo se dopustil trestného činu - soudce by to nepřijal. Proč by tedy Bůh měl vyslyšet prosby za někoho, kdo odmítl Jeho samotného? Každý nese odpovědnost za své činy, a to jak v tomto životě, tak v životě budoucím - a nikdo to nemůže změnit, ať už jde o rodiče, děti či jiné příbuzné.

Návštěva hřbitova

Každý muslim by měl navštěvovat hřbitov jen občas, z náboženských nebo jiných rozumných důvodů, například aby upravil okolí hrobu blízkého.

Jakékoli obcházení kolem hrobu s prosbami, aby se zesnulý přimluvil u Alláha, je přísně zakázáno, protože to spadá pod přidružování (širk). Muslim nepotřebuje prostředníka, aby požádal Boha o cokoli. Přesto to někteří muslimové dodnes praktikují, aniž by si uvědomovali, že se tím odklánějí od islámu. Kéž nás Bůh ochraňuje a vede správnou cestou.

Proseb za zesnulého se muslim může věnovat i během modlitby doma - není nutné kvůli tomu chodit na hřbitov. Pokud navštěvujeme hroby nemuslimských příbuzných, vzpomínejme na ně s láskou a v dobrém, připomínejme si společné chvíle a vše ostatní ponechme v rukou Božích.

A Bůh ví nejlépe.