Výchova dětí v islámu

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

Proč muslimové vedou své děti k islámu, proč jim nedají na výběr? Jak vychováváte své děti vy a jak byste přijala, kdyby jedno z vašich dětí od islámu odstoupilo? Pokud byste měla holčičku, nutila byste ji k hidžábu?

Základem všeho je rozumný a vyvážený pohled - protože každý člověk vychovává své děti podle toho, čemu sám věří, co považuje za správné a důležité. To je naprosto přirozené. Křesťan vychovává své děti v křesťanské víře, žid v judaismu, ateista v ateismu. Vegetarián svým dětem pravděpodobně nebude podávat maso. Stejně tak sportovec, vyznavač zdravého životního stylu nebo abstinent nebude děti učit jíst vepřové maso nebo pít alkohol - a zároveň jim vysvětlí, proč.

U muslimů je to stejné. Nikdo přece neočekává, že by muslim vedl své děti k ateismu nebo jim řekl, aby si „svobodně vybraly“, když sám věří, že islám je poslední správná cesta, která - s Boží milostí - vede do Ráje.

Vychováváme své děti především ke slušnosti, úctě, toleranci a zodpovědnému způsobu života. Učíme je islámu a zároveň jim otevřeně vysvětlujeme i kontroverzní témata - protože žijeme v nemuslimské zemi a víme, že se s těmito tématy budou setkávat.

Nikdy jsem nebyla člověk, kterému by záleželo na tom, aby naše děti byly „hlavně Alžířané“ nebo „hlavně Romové“. Kultura a zvyky jsou pro nás druhořadé. To, že naše děti nesou v sobě obě identity, je přirozené a těší nás to, ale tím nejdůležitějším je pro nás předat jim krásu víry, která nás spojuje. Islám vnímáme jako dar a naše povinnost i radost je přiblížit ho dětem co nejkrásnějším způsobem.

Nepreferujeme, s kým se naše děti kamarádí - naši kluci mají přátele mezi muslimy i nemuslimy a každý je u nás doma vítán se stejnou otevřeností.

Co se týče donucování v islámu, s tím zásadně nesouhlasíme. Považujeme to za nesprávné. Nikdy jsme naše děti do ničeho netlačili. Vždy jsme respektovali, když nám řekly, že něco nechtějí. Oba s manželem věříme, že děti by neměly vykonávat náboženské povinnosti kvůli rodičům, ale pouze kvůli Bohu. Totéž by platilo i v případě hidžábu, kdybychom měli dceru. Chceme vidět naše děti šťastné, klidné, vnitřně přesvědčené - ne znechucené vírou jen proto, že k ní byly nuceny.

Dítě je člověk, má svá práva a mělo by mít prostor vyjádřit své pocity a názory. Věříme, že islámská výchova je především o lásce, vysvětlování, dialogu a dobrém příkladu - ne o křiku, příkazech a zákazech.

S dětmi máme - chvála Bohu - přátelský vztah, ale zároveň vědí, kde jsou hranice a co si mohou dovolit. Ve výchově se s manželem plně podporujeme, nikdy nestojíme proti sobě. To, co řekne táta, platí - a stejně tak platí i to, co řekne máma. Můj manžel navíc klade důraz na to, že maminka je pro děti vším: „Máma, máma, máma… a až potom táta,“ říká často.

Nepředstavujeme si, že naše děti nikdy neudělají chybu nebo hřích - jsme realisté. I my sami jsme jen lidé. Počítáme s tím, že v dospívání možná zabloudí, udělají chyby nebo se vzdálí od víry. Ale víme, že pokud si své chyby uvědomí, poprosí Boha o odpuštění a budou se snažit napravit, je to ta nejdůležitější věc.

Co ale můžeme říct s jistotou: nikdy se k nim neobrátíme zády. Ať se stane cokoli, jsme tady pro ně - dokud budeme žít. A i kdyby se stalo to nejhorší a jeden z našich synů by od víry odpadl, pořád by to byl náš syn. Modlili bychom se k Bohu, aby jej navrátil zpět - a aby z tohoto světa neodešel ve stavu, ve kterém by ztratil věčnost.

Neříká se náhodou, že muslimové mají bít děti, aby se modlily?

Prorok Muhammad (mír s ním) svým výrokem v žádném případě nemyslel násilné bití ve smyslu, jak ho chápe většina lidí pod českým slovem „bít“. Cílem tohoto výroku bylo zdůraznit důležitost modlitby, zvláště u dětí v období dospívání, kdy bývají často pohodlné nebo ztrácí motivaci - v dnešní době například kvůli televizi, hrám či internetu.

Rodiče mají své děti opakovaně upozorňovat na čas modlitby, s trpělivostí a důsledností. Pokud dítě i přes opakované výzvy odmítá vstát a dál leží, může následovat symbolické, jemné popostrčení - v duchu výzvy typu "no tak vstávej, lenochu". Nikdy se však nesmí jednat o úder na citlivá místa, jako je obličej či hlava, a nesmí jít o nic agresivního, bolestivého ani ponižujícího.

A i tak má tento krok v islámu jasné podmínky: dítě musí být předtím náležitě vychováváno v duchu islámu a vedeno k modlitbě už od sedmi let. Nelze tedy přijít například v jedenácti letech za dítětem a najednou po něm něco vyžadovat, když jsme ho k tomu dříve vůbec nevedli. Zodpovědnost rodiče je začít s výchovou včas, laskavě a s porozuměním.

Neexistuje žádný zaznamenaný případ, že by Prorok Muhammad (mír s ním) někdy udeřil dítě. Právě naopak - měl děti velmi rád, projevoval k nim laskavost a pochopení, byl trpělivý vůči mladým lidem a vybízel ostatní, aby se k nim chovali stejně.

Modlitba je jedním z pilířů islámu a zároveň první věcí, na kterou bude muslim tázán v hrobě. Je klíčem k otevření první pomyslné brány na onen svět. A pokud ji člověk zanedbával - jen Bůh ví, co ho čeká dál. Proto je tak důležité děti k modlitbě vést s láskou, důsledností a dobrým příkladem.

Mluvíte s dětmi arabsky?

U nás doma se arabsky nemluví, já s dětmi mluvím pouze česky, manžel zase alžírským dialektem.

Navštěvují vaši synové modlitebnu v ČR?

Kluci mají hlavně školu a věnují se odmalička fotbalu, takže učení, úkoly, tréninky a zápasy jim zabírají většinu času. Jen málokdy se dostanou do mešity na povinnou modlitbu nebo páteční kázání, proto se modlí doma. InšáAlláh si to časem dokážou skloubit dohromady.

Co se týče různých aktivit v mešitě o prázdninách, záleží vždy na nich, zda chtějí, nebo ne. My je do ničeho nenutíme.

Máte strach z toho, že vaše děti budou pít alkohol, brát drogy apod., neboť žijete v nemuslimské zemi?

Jsem máma a pochopitelně - nějaké obavy vždycky mám, to k rodičovství patří. Ale s dětmi otevřeně mluvím o všem. Velmi dobře vědí, co je špatné a proč.

Důležité je si uvědomit, že děti se mohou „zkazit“ kdekoliv - muslimská země v tom není výjimkou. Ani samotný život v muslimské zemi, ani muslimská komunita, ani přátelé muslimové v nemuslimském prostředí nezaručí, že dítě zůstane na správné cestě. To je realita.

I v muslimských státech se děti dopouštějí různých chyb - kouří, zkouší drogy, jezdí bez řidičského průkazu, chodí na diskotéky, mají nevhodné kontakty. Stejně tak existují problémové „partičky“ i mezi muslimskou mládeží v nemuslimských zemích. To všechno rodič nemůže vždy ovlivnit - a Bůh ví nejlépe.

To, co jako rodiče můžeme a máme udělat, je dát dětem pevný základ. A ten začíná doma - ne v mešitě, ne u kamarádů, ale právě doma. Když jako rodič udělám maximum, vychovávám s láskou, příkladem a vírou, pak můžu s klidným srdcem přijmout, že dál už je to na nich. Každý člověk je nakonec zodpovědný sám za sebe.

Setkali se vaši kluci někdy s rasismem nebo islamofobií?

Alhamdulilláh ne. Vidí to jen na sociálních sítích, oni sami však žádné problémy nemají. Navštěvují multikulturní školu a zatím nikdo jejich původ či náboženství neřešil.

Jak řešíte ve škole Vánoce?

My jsme to vlastně nikdy nijak zvlášť neřešili. Už ve školce jsem oznámila, že neslavíme Vánoce ani s nimi spojené tradice, protože jsme muslimové. Vždy to bylo přijato s pochopením a respektem - nikdy to nikomu nepřišlo divné. Naopak, většina lidí to vnímala jako naprosto logické a nikdo od nás nikdy nic v tomto směru nevyžadoval. A tak je tomu, díky Bohu, dodnes.

Normální, rozumný člověk ví, že respekt a tolerance nespočívají v tom, že musíme slavit svátky, které nám nepatří.

Nikdy jsme to nevnímali jako nějaký zákaz, a stejně tak to nebrali ani naši kluci. Byla to pro nás přirozená věc - nejsou to naše svátky, takže není důvod, proč bychom je měli slavit. Místo toho máme, chvála Bohu, své vlastní svátky – íd al-Fitr a íd al-Adhá, a ty si vždy užíváme naplno. Napeču cukroví a různé dobroty, dáváme si dárky, koukáme na naše oblíbené filmy a většinou vyrazíme i na výlet. Kluci tak nikdy neměli pocit, že by o něco přicházeli jen proto, že neslavíme Vánoce.

A upřímně - umí si někdo představit žida nebo ortodoxního křesťana, jak slaví islámské svátky? Asi těžko. A nikdo to od nich ani neočekává.

Naši kluci maximálně popřejí svým nemuslimským kamarádům hezké svátky, a oni zase popřejí jim v době našich islámských svátků. A tím je to vzájemně vyřešeno, s respektem a bez zbytečného nátlaku.

Ale v ČR jsou muslimové, kteří Vánoce slaví, víte o tom?

Samozřejmě o tom vím a nejsou to jen muslimové v ČR. Ale mě upřímně vůbec nezajímá, kdo Vánoce slaví a kdo ne. Z náboženského hlediska je tohle téma naprosto jasné a každý ať si dělá, co chce.

My, jako rodina, to máme takto - alhamdulilláh. Jak je to v jiných rodinách, není naše věc.

Kéž nás i naše děti Bůh ochraňuje a vede správnou cestou. Ámín.

A Bůh ví nejlépe.